O MNĚ
Bylo mi 32 let a kamarádky rodily děti. Já se tou dobou rozváděla. Rutinní práce v kanceláři mě nudila, můj brácha tropil hlouposti a táta pomalu umíral na nevyléčitelnou nemoc, o které jsme v životě neslyšeli (ALS). Mamka táhla celou rodinu a já žila 1000 km daleko.
Můj svět se mi hroutil pod rukama jako domeček z karet. Trápila jsem se bezmocí, obavami a smutkem. Neustále jsem přemýšlela, proč tohle muselo potkat zrovna mě a moji rodinu?
Proč mě můj manžel nepodpoří, proč nechce náš vztah zachránit? Co bude dál? Jak to zvládnu? Co mám dělat?
Moje sebevědomí nebylo nikdy nijak vysoké. Už v mládí jsem nabyla pocitu, že nejsem dost inteligentní, že nejsem dost zajímavá a zábavná. Lidem jsem lichotila svojí laskavostí a úslužností, přizpůsobovala se jejich přáním a potřebám, hlavně aby byl klid. Mluvit před lidmi a na schůzích pro mě bylo utrpením, vyjádřit svůj názor nebo myšlenku nadlidským výkonem, červenala jsem se studem, bušilo mi srdce, poléval mě horký pot, schovávala jsem se v pozadí a vyhýbala se nepohodlným situacím. Tolik jsem záviděla druhým jejich sebevědomí, znalosti, důvtip, úspěchy a hmotné statky.
V manželství jsem fungovala, jak nejlépe jsem uměla. Svého muže jsem milovala a snesla bych mu modré z nebe. Neuměla jsem říct NE, abych ho nezklamala. Neuměla jsem vyjádřit své pocity, neuměla jsem sdílet své touhy a potřeby bez toho, abychom se pohádali.
Uměla jsem vydělat dost peněz, zajistit vše potřebné, ušetřit peníze, obstarat domácnost, nakoupit a uvařit. Z práce jsem chodila vyčerpaná a frustrovaná. Jela jsem na autopilota a vytvořila si vztah, ve kterém jsem nebyla šťastná. Měla jsem pocit, že se o mě můj muž nezajímá, že jsem na všechno sama, že každý chceme něco jiného. On trávil volný čas svým způsobem – v hospodě, kolem auta, které tunil, nakupováním zbytečností. Já se zabavila s kamarádkami a cestováním. Cítila jsem se osamělá a odmítaná. To bolelo ze všeho nejvíce...
Vyrostla jsem na vesnici o padesáti obyvatelých, moje rodina byla spíše chudších poměrů, přesto jsme měli s bráchou hezké a svobodné dětství. Rodiče nám dopřávali, co jen ze svých malých platů mohli. Žádali mě pouze o dvě věci: neudělat ostudu a neprojevovat se nijak extravagantně ve svých názorech nebo vzhledu. Rostla ze mě poslušná, hodná a tichá zamindrákovaná holka. Byla jsem na kost hubená, měla odstáté uši a ještě k tomu ráčkovala. Děti mi nadávaly do torpéda a kamarádka mě šikanovala. Jeden týden byla nej kámoška a druhý týden mě fyzicky a psychicky týrala. Styděla jsem se za sebe, za náš dům, myslela si, že jsem hloupá a nešikovná. Střední školu jsem prolezla s odřenýma ušima a okamžitě jsem nastoupila do první kanceláře, kterou mi taťka dohodil a jala se poznat dospělácký život.
Můj svět se mi hroutil pod rukama jako domeček z karet. Trápila jsem se bezmocí, obavami a smutkem. Neustále jsem přemýšlela, proč tohle muselo potkat zrovna mě a moji rodinu?
Proč mě můj manžel nepodpoří, proč nechce náš vztah zachránit? Co bude dál? Jak to zvládnu? Co mám dělat?
Moje sebevědomí nebylo nikdy nijak vysoké. Už v mládí jsem nabyla pocitu, že nejsem dost inteligentní, že nejsem dost zajímavá a zábavná. Lidem jsem lichotila svojí laskavostí a úslužností, přizpůsobovala se jejich přáním a potřebám, hlavně aby byl klid. Mluvit před lidmi a na schůzích pro mě bylo utrpením, vyjádřit svůj názor nebo myšlenku nadlidským výkonem, červenala jsem se studem, bušilo mi srdce, poléval mě horký pot, schovávala jsem se v pozadí a vyhýbala se nepohodlným situacím. Tolik jsem záviděla druhým jejich sebevědomí, znalosti, důvtip, úspěchy a hmotné statky.
V manželství jsem fungovala, jak nejlépe jsem uměla. Svého muže jsem milovala a snesla bych mu modré z nebe. Neuměla jsem říct NE, abych ho nezklamala. Neuměla jsem vyjádřit své pocity, neuměla jsem sdílet své touhy a potřeby bez toho, abychom se pohádali.
Uměla jsem vydělat dost peněz, zajistit vše potřebné, ušetřit peníze, obstarat domácnost, nakoupit a uvařit. Z práce jsem chodila vyčerpaná a frustrovaná. Jela jsem na autopilota a vytvořila si vztah, ve kterém jsem nebyla šťastná. Měla jsem pocit, že se o mě můj muž nezajímá, že jsem na všechno sama, že každý chceme něco jiného. On trávil volný čas svým způsobem – v hospodě, kolem auta, které tunil, nakupováním zbytečností. Já se zabavila s kamarádkami a cestováním. Cítila jsem se osamělá a odmítaná. To bolelo ze všeho nejvíce...
Vyrostla jsem na vesnici o padesáti obyvatelých, moje rodina byla spíše chudších poměrů, přesto jsme měli s bráchou hezké a svobodné dětství. Rodiče nám dopřávali, co jen ze svých malých platů mohli. Žádali mě pouze o dvě věci: neudělat ostudu a neprojevovat se nijak extravagantně ve svých názorech nebo vzhledu. Rostla ze mě poslušná, hodná a tichá zamindrákovaná holka. Byla jsem na kost hubená, měla odstáté uši a ještě k tomu ráčkovala. Děti mi nadávaly do torpéda a kamarádka mě šikanovala. Jeden týden byla nej kámoška a druhý týden mě fyzicky a psychicky týrala. Styděla jsem se za sebe, za náš dům, myslela si, že jsem hloupá a nešikovná. Střední školu jsem prolezla s odřenýma ušima a okamžitě jsem nastoupila do první kanceláře, kterou mi taťka dohodil a jala se poznat dospělácký život.