Jak vypadají limity ve vztahu?» Blog

Když mluvíme o limitech v jakémkoliv sociálním vztahu, mluvíme o nepřekročitelných a nediskutovatelných limitech jako nepodvádět, nelhat, nepoužívat násilí, neurážet, atd. Jsou určité limity, které respektujeme skoro všichni, jak v rodině, tak ve vztahu a v širší společnosti. Další limity jsou striktně osobní a vytváříme je s lidmi kolem nás podle toho, co jsme ochotni tolerovat.

Autorka původního článku: Alicia Escaño Hidalgo
Článek vznikl ve spolupráci s Gestalt terapeutkou Kateřinou Srbkovou www.katerinasrbková.com

Ve vztahu se tyto limity můžou různit podle naší osobnosti. Jsou lidé, kteří dokážou tolerovat i nevěru a další, kteří by to nikdy neudělali, i kdyby do svého partnera byli zamilovaní sebevíce. V tomto člověka hodně ovlivňuje vzdělání, osobní zkušenosti, osobní hodnoty a sebeúcta.

V každém případě je dobré si být vědomá, že ačkoliv každý může nastavit svoje osobní limity a tyto limity se mezi sebou můžou hodně lišit, jsou způsoby chování, které si nesmíme nechat líbit, pokud si chceme zachovat naši sebeúctu a důstojnost.

Limity a citová závislost
Skoro všichni máme jasno v tom, co chceme a co nechceme v našem vztahu. I tak se často stává, že tyto osobní limity jsou partnerem překračovány a přesto ve vztahu pokračujeme, neschopni ukončit vztah a vydat se jinou cestou.

Ačkoliv víme, že nám to vůbec nevyhovuje, upřednostňujeme každodenní trápení před bolestí z definitivní ztráty vztahu.

V tom případě vnímáme partnera jako životně důležitou potřebu, jako třeba jídlo nebo odpočinek, a proto se distancování stává nemožným. Strach ze ztráty “milované bytosti” je pro některé z nás tak velký, že jsme pro udržení vztahu ochotni snášet chování jako lhaní, týrání nebo ponižování.

Vnímání partnera jako jedné z našich potřeb je výsledkem citové závislosti a objevuje se, když nejsme schopni sami před sebou prosadit naše vlastní měřítka a nastavit pevné hranice (limity).

Myšlenky citově závislého jsou “určitě se změní,” “Tak hrozné to není, to určitě přeháním,” “dělá to ve stresu, přejde ho to,” atd. Omlouvají chování partnera, ačkoliv je zraňuje, protože potřebují přesvědčit sami sebe. Mají tak důvody, o kterých v hloubi duše ví, že jsou falešné, ale stačí jim k tomu, aby partnerovi odpustili a pokračovali ve vztahu.

Limity a sebeúcta
Sebeúcta je zdravá, bezpodmínečně přijímat samu sebe je základem duševního zdraví a citové pohody. Nízká sebeúcta nebo nedostatek sebepřijetí je na druhé straně ukazatelem psychických problémů.

Podmínkou šťastného života je přijímat se a mít se rádi se všemi našemi chybami, talenty, nedostatky a potenciálem.

Sebeúcta hodně souvisí s limity ve všech oblastech života a ve vztahu obzvlášť. Pokud si partnera vážím více, než sebe nebo si myslím, že nejsem schopná být sama, že toho člověka potřebuju ke štěstí, nebo že můj partner je to, co mému životu dává smysl, vyloženě mojí sebeúctě házím klacky pod nohy.

To je poněkud nebezpečné, protože pokud to dopustíme, dostaneme se k bodu, kdy bude velice těžké odejít ze vztahu a vztah se tím pro nás stane zdrojem citového nepohodlí a neustálé psychické bolesti.

Ve vztahu můžeme být šťastní pouze pokud víme, co jsme ochotni tolerovat a co ne, a po čem opravdu toužíme.

Mít v tom jasno a být konsistentní znamená, že nepodřizujeme naše potřeby potřebám někoho jiného. Jestliže žijeme v souladu s našimi ideály a hodnotami, můžeme být v souladu s druhým člověkem - a tento člověk se s námi bude lépe cítit.

Co bychom neměli snášet?
Jak jsme si řekli na začátku, to co každý chce mít ve svém vztahu je velice osobní. Pokud pochybujeme o našem vztahu, můžeme se sami sebe zeptat: “To je to, co chci od života?” “Vidím se s tímto člověkem i za pět let?” “Je toto chování něco, co jsem ochotná tolerovat?”

Samozřejmě je důležité si na tyto otázky poctivě odpovídat. Pozitivní odpovědi představují důvody opustit vztah, s vědomím, že si projdeme procesem truchlení a transformace života. 

Truchlení samozřejmě není nic, o co by člověk stál, ale ještě nepříjemnější je truchlit každý den v neuspokojujícím vztahu.

A co bychom nikdy neměli tolerovat? Jedna z věcí, které by nikdo neměl tolerovat je znehodnocování a snižování svojí osobnosti, tedy svých zálib, hodnot a názorů.
Dalším limitem je týrání, ať už fyzické, nebo citové. Nikdo nemá právo nás týrat a proto jediná správná reakce na takové chování partnera je odejít ze vztahu.

Za třetí si nesmíme nechat od partnera omezovat naši osobní svobodu. Máme svobodu přicházet a odcházet, rozhodnout si svůj životní styl, mít přátele, dělat práci, která se nám líbí, atd. 

Nezapomeňte, že láska žádné hory nepřenáší. Ani v té nejkrásnější love story nesmíme zapomenout na sebe.

Co s tím?