Měj ráda sama sebe. Přijmi své ‘špatné‘ vlastnosti.» Blog

Autorka původního článku: Mireia Darder
Pro naši komunitu Ženy a vztahy napsala kolegyně Kateřina Srbková (Gestalt terapeutka).

Jedním z důvodů oblíbenosti Andersenovy pohádky Císařovy nové šaty je fakt, že popisuje běžnou tendenci popírat části naší osobnosti. Podvodníci v této pohádce využívají toho, že nikdo nechce být považován za hloupého. Ve skutečnosti nás neschopnost přijmout naše slabosti a potřeba neustálého uznání od ostatních dělá ještě zranitelnějšími, než ve skutečnosti jsme.

Všichni máme souhrn protikladných vlastností (tzv. polarit), které na sebe vzájemně působí. Jsem milá a někdy také protivná, jsem chytrá a jsem nemotorná, jsem odvážná a někdy mám strach. Často však jednu z těchto polarit tvořících naši autentickou osobnost odmítáme, a to právě tu, která se nám nelíbí. Většinou je to vlastnost, která v našem dětství vyvovávala negativní reakce okolí.

Snadno přijímáme vlastnosti, které nám přinášejí pohodu, a odmítáme vlastnosti, které nám způsobují bolest. Tímto způsobem si zvykáme si o sobě myslet, že jsme inteligentní a ne hloupí, že jsme příjemní a ne nevrlí, že jsme silní a ne slabí.

Zdravý člověk si však přiznává, že má spousty protikladných vlastností, které na sebe vzájemně působí a přijímá i ty vlastnosti, které ostatní odsuzují a společnost neakceptuje. Proto není závislý na uznání ostatních, protože ví, že má přijatelné vlastnosti a stejně tak má vlastnosti, které nebudí dobrý dojem. Takový člověk je schopný si říct: “V některých situacích jsem zábavná a v některých situacích jsem nesnesitelná, třeba když mě někdo chce předběhnout v supermarketu.”

Není jednoduché vidět se jako protivná, necitlivá, žárlivá nebo tvrdohlavá, proto děláme všechno pro to, aby nám ostatní potvrdili, že takové vlastnosti nemáme. Je to však nemožný úkol, protože v hloubce duše víme, že takové jsme - ačkoliv pouze částečně - a odmítáním reality ji nikdy nemůžeme transformovat.

A tak se nevědomě necháváme ostatními utvrzovat v našich pozitivních vlastnostech a tím se naše sebevědomí stává závislé na uznání ostatních.

Přejít z opory ostatních na naši vlastní vnitřní oporu znamená uvědomit si naše vlastnosti, které se nám nelíbí, i když se nám je ještě nedaří přijímat. Čím více temných částí v sobě skrýváme (tedy čím méně přijímáme naše negativní vlastnosti), tím jsme závislejší na uznání ostatních.

Odmítat naši polaritu nás činí zranitelnými
Když odmítáme naše polarity (negativní vlastnosti), měníme se na strnulé osobnosti, ztrácíme plynulost a rozsah naší představy o sobě a tím se stáváme velice zranitelnými před útoky ostatních. Jsme tedy příliš závislí na ostatních a na tom, co o nás řeknou a stává se pro nás složité si uchovat vlastní hodnoty a vlastní vizi světa.

Existuje nějaký způsob, jak otočit tuto tendenci a najít v sobě oporu? 
Řešení je v integraci dvou protikladných částí naší osobnosti. Jedna je světlá, tvořená polaritami, které přijímáme a ta druhá je temná, sestávající z vlastností, které nepřijímáme.

Je to jako kdyby v nás byly dvě osoby. Jedna nám říká: “Jak je možné, že jsi odešla z večírku tak brzy? Špatně zapůsobíš na kamarády, budou si o tobě myslet, že jsi nudná.” A ta druhá, která si přála odejít, se cítí špatně pod kritikou té první.

Naučit se vnímat naše vnitřní rozpory
Na rozšíření našeho vědomí o tom, kdo jsme ve skutečnosti je důležité rozlišit obě části naší osobnosti tak, aby se mohly navzájem vnímat, vrhnout světlo na konflikt mezi nimi a pochopit, že obě části můžou žít vedle sebe a vést mezi sebou dialog.

Když si uvědomíme, že se nám nic nestane, když jsme “slabí” nebo “závadní” - nebo cokoliv, co považujeme za naši odmítnutou polaritu - pochopíme, že to nejsou ostatní, kdo nám hrozí odmítnutím, ale my sami.